Drobné stýskání lockdownové

03.03.2021


Smutek

Je mi smutno. Stýská se mi po přátelích, které jsem potkával, po vůni čerstvě posekaného trávníku, po kávě s někým blízkým na příjemné zahrádce a vlastně po neuvěřitelné spoustě drobností. Třeba i po zpěvu v kostele. Včera jsem alespoň nakrátko potkal člověka, jehož si hluboce vážím a bylo mi líto, že si ani nepodáme ruku. Nikdy bych nevěřil, že toto budu jednou řešit.

Společné chvíle

Ano, situace je vážně vážná. Chápu nutnost lockdownu. Ale nerozumím tomu, proč už dávno neproběhl. Mohli jsme být dál. Už to trvá tak dlouho ... Jsem ve stavu, že světlo na konci tunelu nevidím. Ne proto, že by tam nebylo, ale nevěřím, že je zase někdo nezhasne. Chybí mi společné chvíle s mojí dcerou. Je to přece zakázané a příbuzní se navštěvovat nesmí. Já s ní ale být potřebuji a myslím, že i ona se mnou. Navíc už rok nebyla pořádně ve škole a to má vliv jak na vzdělávání, tak volný čas a kontakt s kamarády. Je to zdravé? Ona je ovšem Hermiona a tak to dává někdy s větším přehledem než já. Někteří její kamarádi už hůř. Domácí vzdělávání vytváří tlak na celou rodinu a deformuje vztahy.  Vzniká napětí. Domácí dusno. Škola jim sakra chybí. Ví vůbec ten jejich ministr, že na přijímačky se nechystají jen deváťáci, ale i páťáci nebo sedmáci? 

Naděje

Napětí, krizové situace, dusno. Celá společnost je pod tlakem, ale začíná to už na individuální úrovni. Zajímá se o to někdo? Zajímá někoho dopad na psychické zdraví lidí? Jak to zvládají, jestli nepotřebují podporu? Terapie nemůžu oficiálně dělat už rok. Jak rád bych pomohl těm, co to potřebují, těm co jsou sami, chybí jim setkávání s blízkými. Rozumím jim. Sám cítím potřebu jít do kostela. Potřebuji se setkávat. Nesmím. Tak snad za tři měsíce, za půl roku ...