Kúdela versus Kamara

Dá se srovnat zranění způsobené fyzickou agresí a zákeřným slovem? Jak může psychoterapie souviset s kauzou, která už pár týdnů hýbe českým i ostrovním fotbalem? A jakou vidím paralelu třeba s domácím násilím?

O co vlastně jde?

Fotbal zase jednou hýbe celým národem. V zavřených hospodách se moc diskutovat nedá, a tak jsou toho plné noviny, servery i sociální sítě. Zasvěceně se vyjadřují fotbalové celebrity i pseudocelebrity, ale také politici. Dokonce lidé, jichž si velmi vážím a považuji je za moudré až filozofy. Ve veleúspěšném tažení fotbalové Slavie dnes nejde ani tak o výsledky, jako o kauzu Kúdela versus Kamara, sečtenou a podtrženou disciplinární komisí UEFA. S jejím verdiktem kupodivu není spokojená ani jedna ze stran, ale to už tak bývá. Nehodlám jej příliš komentovat, ono vlastně ještě dohromady není co. Nevěřím, že UEFA trestala bez důkazů, jak mnozí rozčileně píší. Jistě je předloží v písemném odůvodnění, které na sebe patrně nedá dlouho čekat. V Nyonu budou rozhodně nadšení z komentáře hradního kancléře a sděleného názoru pana prezidenta. Mají totiž moc rádi, když se politika míchá do fotbalu. Omlouvá je, že neví, že v Praze na Hradě rozumí skutečně všemu...

Ano, od Skotů to bylo hodně tvrdé, asi i za hranou. Na druhou stranu - viděl jsem horší. Namátkou kupříkladu finále mistrovství světa v roce 2010 mezi Nizozemskem a Španělskem nebo třeba zápas Tuchlovice B - Kamenné Žehrovice. Nebudu jako řada jiných hodnotit výkon izraelského sudího Orla Grinfelda a spekulovat, jestli to pustil hodně nebo málo. Nechci hodnotit zákrok Kemara Roofa vůči Ondřeji Kolářovi, to nechám rozhodcovským analytikům. Jakkoli byl surový a hrůzostrašný, nemyslím, že šel slavistického brankáře zranit. Nebudu se přehrabovat ani historicko-politickými souvislostmi rozdílného přístupu k pojmu rasizmu u nás a na ostrovech. S čím ale vnitřně nesouhlasím, je poněkud demagogické porovnávání surovosti kopnutí do hlavy či rány pěstí s údajnou urážkou. Víte, podle mě se to prostě srovnat nedá. Je to něco docela jiného. Jedno není závažnější než druhé.

Jak to vidím

Celý incident na mě působí poněkud jinak, než je u nás prezentováno. Když jsem si jej znovu a znovu pouštěl, mám dojem, že slávistický obránce řekl něco daleko závažnějšího než "fucking guy" a že věděl, co říká i proč. Vedou mě k tomu řeč těla, zakrytá ústa i následné chování okolostojících. Přijmu-li to jako hypotézu, byl výrok stimulem, na který přišla reakce. Možná i v podobě rány pěstí. Vyprovokoval následné incidenty na hřišti i po zápase, byť je v Česku spíše v roli justiční oběti. Proto souhlasím s vyšším trestem pro něj, ačkoli vyneseny byly na základě odlišných článků disciplinárního řádu, přičemž v Kúdelově případě jde zřejmě o trest na spodní hranici možného. Naopak neztotožňuji se s názorem, že fotbalisté si nadávají pořád, že je to vlastně normální.

Slovo nebo rána? Co bolí víc?

Proč si myslíme, že ponížit někoho druhého, ať už rasisticky či jakkoli jinak, je méně závažné než jej třeba udeřit? Co nechá větší šrám? Které se hojí rychleji a lépe? Ty na těle nebo na duši? Pojďme od fotbalu a rasizmu kousek jinam, kde to pro nás bude třeba srozumitelnější. Odpusťte, jestli vám to přijde mimo mísu, ale já vidím jisté paralely s domácím násilím. Někdy se mi stále ještě zdá, že pokud partner na partnera nevztáhne ruku, bereme to v pohodě. Ale má jeden člověk právo jiného urážet, ponižovat nebo zesměšňovat? Jsou slova proti facce něčím méně závažným?

Nemyslím si to. Měl jsem a mám kamarády i klienty (zpravidla jsou to ženy, nicméně vím i o mužích), kteří trpěli a podobné věci slýchali. Nebije tě? Dává ti peníze na domácnost? Tak je to přece OK, ne? Druhdy jsem si něco podobného přečetl i co radu celebritního sexuologa v souvislosti s rozvodovou kauzou jednoho expremiéra. Na facky zřejmě nedošlo, ale neuzdravená zranění zůstávají. Domácí násilí už naštěstí není definováno jako fyzické útoky, ale jako vztah, kde člověk nad druhým uplatňuje moc a kontrolu. Útočník často dobře ví, kam zamířit, aby zranil co možná nejvíc. Je schopný to promyslet i v emocích. Tu poznamená něco rádoby vtipného k partnerově postavě, tady se posmívá vlastnímu dítěti kvůli oční vadě, případně patřičně okomentuje partnerčiny pubertální problémy s poruchou příjmu potravy, přestože je to letitá a v potu tváře uzdravená záležitost. Bohužel, to jsem si nevymyslel... Pasivní agrese, tak se tomu říká. Něco o tom na svém blogu píše má vzácná kolegyně Ráchel Bícová a upozorňuje: Pasivní agresor se může jevit jako milý, přátelský, laskavý, jako ten, co "to přece myslí dobře".

Psychoterapie má své možnosti a dlužno dodat, že pro obě strany. Pomáhá léčit rány na duši způsobené, může být podporou ve zvládání hněvu, ale také facilitovat partnerskou komunikaci.

Jak to spolu souvisí?

Ale zpátky k fotbalu. Častou obhajobou milého, přátelského až laskavého slávistického beka je fakt, že to přece udělal v oprávněných emocích. To si dokážu představit. Emoce se nemusejí projevovat jen nekoordinovaným pokřikováním a máváním končetinami. Emocí je i hněv a v něm dokážeme část říci něco, co bychom s chladnou hlavou nejspíš nedali. Často toho litujeme hned v následující vteřině. Pokud je Ondřej takový, jak jej jeho klub vykresluje (a nemám důvod o tom pochybovat), myslím, že je na tom podobně. Ptal jsem se rozhodčích, jak jej na hřišti vnímají a ukázalo se, že vlastě nijak. "Hele, rozhodně ho nemám ve škatulce tady si dívej bacha", shrnul to jeden z našich nejzkušenějších. Jsem tedy nakloněn myšlence, že ačkoli dobře věděl, co dělá, nejraději by to vzal zpátky.

Sociální puberta

A co v Česku aktuálně nenáviděný finský reprezentant? Tam jsme často odkazováni na kulturní souvislosti. A zdá se, že rasizmus u nás skutečně vnímáme jinak, než třeba právě na ostrovech. Některá gesta nám připadají nepřiměřená, některým reakcím nerozumíme. Řekl bych, že v emancipačních procesech nejrůznějších skupin se objevuje období jisté hypersenzitivity. Vezměte si třeba ženy, sexuální menšiny a já nevím, koho ještě. Léta bojovali za svá práva (která nám dnes připadají samozřejmá a vůbec o nich nepochybujeme) a když uspěli, byli na některé věci citlivější. Taková nějaká sociální puberta. Má jedenáctiletá dcera mě s nebývalou pravidelností ujišťuje, co všechno udělá, až jí bude patnáct nebo osmnáct. Očekávám, že v té době nebude příliš velkorysá, ale bude to nezbytný krok k dospělosti. Neměl bych chuť klekat si před zahájením zápasu, ba dokonce ani beze zbytku nesdílím teze hnutí Black Lives Matter. Myslím, že záleží na úplně každém životě, na úplně každém člověku. Ale respektuji je a snad i rozumím pocitům Glena Kamary. Nelíbí se mi to, co udělal, stejně jako se mi to nelíbí u Ondřeje Kúdely.

Jak z toho ven?

Považoval bych za chlapské, kdyby se jeden nebo druhý z těch chlapů omluvil a zastavil spirálu, která se od té doby kroutí stále výš a zastaví se kdovíkde. Jedna mně dost blízká holčička dostala od druha své matky facku. Já vím, je to maličko provokatérka a umí jí být dost. Chápu, že člověku někdy prostě ujedou nervy. Nesouhlasím, ale chápu. Podobně jako když dá rozhodčí protivnému hráči žlutou kartu a visí mu rtech, aby mu rovnou švihnul druhou. Neříkám, že jsem to někdy neudělal, ale už jsem trochu dospěl a přijde mi to nepatřičné, možná i nízké. Co nechápu, je následné vysvětlování, jehož s té dívce dostalo, že si za to může sama a že to nebyla facka, ale políček. Tady mi to připadá trochu podobné. Proměnilo se to v zákopovou válku právníků, kterou se pokusil zjemnit Jaroslav Tvrdík. Díky za to, ať jsou motivy jakékoli.

A tak si velmi vážím názoru skutečných fotbalových osobností, jakými po mě jsou Petr Čech nebo Petr Fousek. Ti příliš nekomentují výši obou trestů, snaží se celou kauzu vidět z nadhledu a s potřebnou dávkou rozvahy. Tu potřebujeme i do vztahů.